Snaha o pietu vůči ranému českému black metalu může dopadnout všelijak. Nabízí se hned několik možností od bohapustého přehrávání až po originální koncept, jenž si z původní myšlenky bere jen základní konstrukt a tento opentlí ryze originálním pojetím. Jednou takovou deklarovanou poctou tuzemskému černému kovu má být i toto splitko, jehož náplň zaštítila dvojice výrazných představitelů současného českého black metalu.

Již provedení nahrávky vykazuje slavnostnější rámec oproti běžným standardům. Dvoubarevný transparentní vinyl připomene dezerty Přemka Forejta (děkuji Marigolde) a přestože jsem stará konzerva, co uznává jen černé desky, je toto vyvedení oku lahodící a na talíři gramofonu mu to při 33 otáčkách za minutu prostě sluší. Grafické ztvárnění obalu za mě šikovným způsobem balancuje někde na škále dojmů „divná malůvka“ versus „ale ono to má něco do sebe“. S kolekcí osmi skladeb ukrytých v drážkách (pouze) vinylového vydání mi však tento decentně morbidní výjev ze středověkého města vlastně dost dobře ladí.

Pražští HNUS UMÍRAJÍCÍ přispěli na toto dílo trojicí skladeb. Svoji část pojmenovali jako „Noc chřestících kotníků“. Pokud se vrátím k myšlence z prvního odstavce a mám jejich pojetí old schoolu zařadit někam na oné pomyslné stupnici indikující svébytnost v pojetí retra, tak bych se rozhodně klonil ve prospěch vlastního pohledu na věc. Skladby spíše epičtějšího pojetí mohou nabídnout zemitost i vzletnost. To první se projevuje hlavně ve svérázných textech, zatímco muzika dokáže oscilovat mezi staroškolským black metalem, podaným patřičně od podlahy a rozmáchlejším kompozičním pojetím.

Téměř 10 minut trvající „Tvář ošlehaná větry“ vás provede až překvapivě pestrou paletou náladu a zvuků. Poloakustický rozjezd evokuje nějakou instrumentální skladbu z post-rockových teritorií. Když se píseň překlopí do „starého dobrého“ černou barvou potřísněného metalu, slyšíme ozvěny jeho severské větve a to zejména díky škále mrazivě melodických kytarových riffů. Kytarová hra vůbec skladbu vyšperkuje do původně netušených rozměrů a v kombinaci s verši typu „Naprdět ti do xichtu je málo, ale vysrat se na něj je zase škoda hoven!“ vytváří působivý kontrast absolutní přízemnosti a velkolepého muzicírování. Po doznění následující skladby „Noc chřestících kotníků“ zůstává dojem konzumace chutného pokrmu, avšak se silnou touhou po přídavku.

Že je tato split nahrávka ve svém úzkém zaměření i velmi vyváženým počinem dokazuje pětice skladeb, kterou mají na svědomí jihočeští NÁV. I oni jsou tu se svým pohledem na téma „osmdesátkový“ black v metal v českých zemích a svým spíše přímočarým a také patřičně úderným pojetím vytváří velmi svěží kontrast k parťákům z HNUS UMÍRAJÍCÍ. Jejich příspěvek by se dal jednoduše popsat jako řízný bigbít se silnou příměsí pekelnického metalového kázání. Znalci tvorby MASTER’s HAMMER (já k nim nepatřím) jistě najdou dostatek paralel a styčných ploch, mně ani handicap ve znalosti „předlohy“ pranic nebrání si tuto nálož patřičně užít.

NÁV vsadili na písňovou kompozici, které dominují zapamatovatelné melodie a úderné refrény. Okázale „čertovské“ frázování dalších stylově pojatých textů pak dotváří atmosféru tlející kobky, kterou se povedlo otevřít po dlouhých letech a ze se které kromě hejna netopýrů do prostoru line smrad vlhké zatuchliny. Lyrické pojetí se šikovně pohybuje na hraně uctívání historie hudebního rouhání a jeho parodie. Vskutku povedená práce, žádné náhodné skládání „pekelných“ motivů. Za vrchol kvalitativně jinak velmi vyrovnaného příspěvku jihočechů bych pak jednoznačně vybral čtvrtou skladbu v pořadí - „Nyarlathatotep” s mohutným nápěvem v refrénu. Závěr, který obstará morbidní žranice „Postmortální hostina“ pak stylovým způsobem ukončí toto povedené dílo.

„Sousmrtí“ tak ve svém celkovém pojetí představuje zajímavý příspěvek mladších hudebníků na provařené téma old school metalu, v tomto případě toho černého. Zajímavým je myšleno komplexně povedeným. Ať už hovoříme o grafickém ztvárnění, které záměrně evokuje „neumětelské“ časy minulé a zároveň plně ladí s muzikou. Na tuto nahrávku lze v prvním plánu nahlížet jako na pietní dílo, ale na to dvojice zde zastoupených kapel přišla se zároveň dostatečně současně znějícím materiálem, který i přes deklarovanou stylizaci potvrzuje zasloužený status jak HNUS UMÍRAJÍCÍ tak NÁV coby svébytných kapel v rámci širšího pojetí black metalu.